Jaké to pro vás je, vymýšlet dary pro druhé? Do jakých situací se díky tomu dostáváte? Jaký význam ve vašem životě dary a obdarování mají? Jaké pocity obvykle míváte po Vánocích?

V adventním článku, který byl věnovaný vytváření překvapení, přinášení laskavosti a radosti, jsem vás zvala, ať se ke mě připojíte při tvorbě adventních kalendářů pro dospělé.

Dnes bych se ráda zastavila u významu darů a obdarování, protože to je velké vánoční téma. Položila jsem si stejné otázky, které zde na začátku kladu já vám.

Zastávka první: Co jsem se za svůj život naučila o darech a obdarování

• Dary bývají za odměnu. – Jakoby dar nemohl přijít jen tak. Byli jste hodní nebo jste zlobili? Zasloužíte si dárek? S touto přímou úměrou, když budeš hodný/á, dostaneš dárek, se učíme poslušnosti, ale taky technikám manipulace a vypočítavosti. Takže když budu hodný/á – dostanu dárek?
• Dar je prostředek komunikace. – Darem můžeme vyjadřovat poděkování, ocenění, omluvu, chceme si někoho zavázat nebo ho o něco poprosit. Ale vedle toho ještě záleží na tom, jestli je význam sdělení chápán příjemcem stejně, jako je vnímán tím, kdo dar přináší. Pokud ne, jen odlišnost vyslaného a přijatého sdělení je může dostat do vzájemně nerovné pozice a přinést přinejmenším rozpaky.
• Darem hodnotíme i oceňujeme. – Darem můžeme mluvit o druhém a vyjadřovat, jak vnímáme jeho hodnotu jako člověka nebo hodnotu jeho činu. Darem můžeme taky mluvit o sobě a vyjadřovat své pocity (např. vděk).
• O hodnotě daru často uvažujeme ve smyslu jeho finanční náročnosti. Ale dokážeme vnímat i hodnotu samotného aktu obdarování – jaký záměr, jaké sdělení je v daru skryto, co darem komunikujeme a jaké emoce přinášíme, jak (moc dobře) dotyčného známe a na základě jakých informací jsme dar vybírali nebo vyráběli, kolik času a energie jsme procesu „dát si záležet“ věnovali.
• Dary bývají spojené s konkrétními daty v kalendáři a s pocitem povinnosti. – Nejen Vánoce, ale i narozeniny a různá výročí, Valentýn a svátky. Tato blížící se data přináší často otázku: „Co mu/jí/jim zase dám?“ a pocit povinnosti. Není přece možné dárek nedat… Nebo? A tak se někdy namísto radosti a vyjádření poděkování a úcty, které se ztratily neznámo kam, i když v symbolické rovině tam zřejmě kdysi na prvopočátku existovaly, objevují pocity viny, povinnosti, nervozita a stres.
• Dary jsou spojené s mnoha dalšími pocity, mimo jiné i se strachem. – Není možné dárek nedat, přece se to očekává, „musím, měl/a bych“, abych nezklamal/a, neprovokoval/a a nevybočoval/a z řady, abych nenarušil/a tradici, protože bych mohl/a přijít o lásku, přátelství, náklonnost druhého. Jak by potom utrpěla moje vlastní hodnota?

Kolem Vánoc doma vždy vedeme zajímavé debaty. Pozorujeme s partnerem, jak se na Vánoce připravujeme my, jak se na ně připravují naši blízcí, jak probíhají domluvy o tom, kdo, komu, co daruje a jak odpovídáme na telefonáty na téma „co chcete pod stromeček?“ V souvislosti s tím vším rozvíjíme úvahy o tom, co chceme o darech a obdarovávání učit své děti.

Dlouhodobě mi vadí, že se dárky vybírají pod tlakem, a tím nemyslím tlak časový, že nestíhám, ale pod tlakem, že dárky musí být. Myslím si, že nemusí.

Vánoce bývají citlivé na emoce a často se stává, že ne vždy a na všechno reagujeme s tím, o čem by Vánoce měly být, s klidem a mírem. Pokud chcete změnit tradiční systém, ve kterém žijete a nevyhovuje vám nebo vám jednoduše Vánoce přináší víc stresu než potěšení a rádi byste s tím něco udělali, dejte mi vědět. I tohle jsou témata, se kterými si při koučování dobře poradíte.

Zastávka druhá: Co chceme o hodnotě obdarování učit své děti…

…nebo ještě jinak, o čem bychom s nimi jednou chtěli vést dialog, aby mohly vnímat význam darů a aktu obdarování jako položku, kterou má smysl zasadit do kontextu svých životních hodnot.

Než tento dialog povedu se svými dětmi, můžeme ho tady rozvádět spolu:

• Není to o tom, co dávám, ale s jakým záměrem to dávám. – Všeobecně věcné dary shazovat nechci. I když říkám, že si myslím, že se bez nich obejdeme, pořád chápu, že svůj význam mají. Důležitý je ale záměr, který je do nich vložen. Často totiž u darů vnímám záměr „koupit si lásku“ (dětí, vnoučat, partnera), „ubezpečit se o svojí vlastní hodnotě“ nebo to, že dar záměr úplně postrádá, prostě je „do počtu“ nebo „z rutiny“, protože Vánoce… Když vybírám já, ráda o darech uvažuji se záměrem: „Chci vzpomínat na to, co jsme spolu zažili.“, neříkám ale, že se mi daří promítnout to vždy do všeho.
• Není to o tom, co dávám, ale kým u toho jsem. – S darem dávám i kus sebe, minimálně jako vzpomínku. Možná si obdarovaný po pár letech nebude přesně vzpomínat, co ode mě dostal, ale vybaví se mu pocity a atmosféra, které dar doprovázely. Jak se v ten moment cítil on, jak jsem se chovala já, jak jsem se tvářila, kam jsem směřovala svůj pohled, s jakými slovy jsem mu dar dávala…
• Když darovat, tak s radostí. – Je důležité, jak se u předávání daru cítím, co prožívám. Nejdřív se musím hezky a v pohodě cítit já, abych mohla dávat pohodu (ze sebe) ostatním. Je rozdíl, když se snažím naplnit kvantitu a odškrtnout si položky na seznamu a když se snažím do života přinést nějakou kvalitu – kousek radosti.
• Co když to radost nepřinese? – Co když dárek/čin, o kterém já předpokládám, že by někoho mohl potěšit, mu nakonec radost nepřinese. Co s tím? A je to důvodem nedarovat? Myslím si, že ne. Jsme zpátky u záměru – ten jediný můžu ovlivnit. To jestli radost způsobím nebo nezpůsobím, je nutné nechat osudu. Druhé nemůžu do radosti nutit, je to jejich prožitek. A se svou obavou nebo zklamáním si musím poradit sama, to je zase prožitek můj. :-)
• Dar říkám tomu, za co neočekávám nic zpátky. – Jaké sdělení a jaké pocity přináší dar, který je spojený s požadavkem nebo očekáváním něčeho nazpět? Ať už prosím o laskavost, očekávání vděku, chci si druhého zavázat, je to malý úplatek nebo rovnou snaha o manipulaci, všechno z toho bych asi nazvala jinak než darem. Myslím si, že dar ve svém pravém smyslu, v sobě neobsahuje závazek k reciprocitě.
• Dát dar není povinnost, ale akt svobodné vůle. – Ano, dárky jsou často spojené s konkrétními daty v kalendáři, ale to z nich nedělá povinnost. Pokud je dar vyjádřením toho, že si někoho vážím, mám ho rád – a toto je můj záměr – tak to přece nemůžu dělat rutinně, jen proto, že je to zvykem a že nadešel čas… nebo ano? Neztrácí právě potom obdarování svou hodnotu?
• Obdaruj tehdy, když to tak cítíš. – V souvislosti s předchozím bodem mi přijde smysluplnější dávat dárky tehdy, když se o slovo konkrétní záměr hlásí. Když chci někomu vyjádřit vděk, lásku, gratulaci nebo pro jiný neodbytný pocit, který říká „já mám dnes takovou radost, že se s ní chci podělit a udělat někomu jinému taky hezčí den“, „já tě tak miluju a chci ti tu svou lásku dneska nějak symbolizovat“, „chci ti dnes poděkovat za…“, „děkuji za to, že jsi, vážím si tě za…“ nebo třeba „chci se ti omluvit za…“ a jako vhodná forma vyjádření toho, co mi leží na srdci, mi přišel tento dar.
• Na dar reaguj tak, jak to cítíš. – Stejně jako je moje svobodné rozhodnutí někoho obdarovat, je svobodným rozhodnutím obdarovaného dar přijmout nebo nepřijmout a nějak na něj reagovat. Být vděčný svobodně, ne povinně. Dar nepřijmout, pokud cítím, že mě dostává do pozice, ve které nechci být nebo je spojen s očekáváním závazku, který nechci přijmout. Možná byste se divili, ale i tohle jsou témata, která řešíme při koučování.
• Je třeba rozumět tomu, že odmítnutí se týká daru, ne darující osoby. – Myslím si, že společně s předchozím bodem, je tohle důležité uvědomění, ať stojím v pozici obdarovaného nebo darujícího. Je v pořádku odmítnout nevhodný dar i laskavost, kterou pro mě chce někdo udělat a já o to nestojím. Je třeba chápat, že odmítám-li, odmítám dar, ne darující osobu a jsem-li odmítnut, je odmítnut můj dar, ne já jako člověk.

Nemusíme mít všichni stejnou zkušenost a stejný názor, potěší mě, když se podělíte o vaše postoje k věci.

>>Chci se potkat<<