Žijeme pod neustálým tlakem – být perfektní vždy a všude
Za všech okolností podávat skvělé a bezchybné výkony – ve škole, v práci, v rodině. Nosit dobré známky, dosáhnout vysokých pracovních pozic, hodně vydělávat, skloubit práci i péči o rodinu, být skvělým partnerem, rodičem, všechno dělat nejméně na 150% a ještě se u toho stále usmívat. Mantrou je být úspěšný.
Ženeme se hlava nehlava za tím, dosáhnout úspěchu. A když se pak jednou s jazykem na vestě vřítíme do cíle, ohlédneme se a položíme si otázku „k čemu to vlastně celé bylo“? Je možné, že s vlastní odpovědí nebudeme vždycky spokojení.
V tom sprintu občas zapomínáme sami na sebe – na to, kým jsme, co umíme, co potřebujeme, co nám dělá dobře. Místo toho se snažíme zavděčit lidem kolem sebe, naplnit jejich očekávání, dosáhnout jejich uznání a jejich spokojenosti.
Když se vracím ve vzpomínkách a přemýšlím, kde se ve mě samotné vzala potřeba být perfektní (které jsem se pak dlouho zbavovala), rozkrývám, jak mě formovala výchova a vzdělávací systém, kterým jsem prošla.
Možná je to příliš vyhraněný postoj, ale dospěla jsem k tomu, že…
…ve škole jsme se naučili tři věci:
- rozvíjet své slabé stránky,
- být poslušní,
- a myslet si, že musíme všechno vědět a umět.
Odvážná tvrzení hned na úvod, ale zdá se, že „syndrom musím všechno perfektně znát, vědět, umět, abych obstál“ se nás týká víc, než jsme ochotní si připustit a páchá v našich životech slušnou paseku.
Zažíváte někdy ten pocit, že „to“ (ať už to je cokoliv) byste měli přece PERFEKTNĚ a OKAMŽITĚ vědět? Že byste vždycky měli vědět, jak se máte SPRÁVNĚ zachovat, co říct, jak se tvářit, co si myslet… a vy prostě nevíte… neumíte, nedokážete okamžitě reagovat, nemáte na to hned názor a pochybujete, jak by to mělo být vlastně celé správně.
Systém, ve kterém se moje generace a generace předchozí vzdělávaly, nás vedl k tomu jednat podle návodů, informace konzumovat, opakovat a hlavně je moc nezkoumat a nezpochybňovat. Na náš názor se nikdo neptal. Hlavně jsme měli všechno správně zopakovat a znát pohotovou odpověď – za každé situace, bez přemýšlení, okamžitě a správně. (Musíš to umět, jak když bičem mrská, i kdyby tě o půlnoci vzbudili! Pamatujete?)
Zakořenilo se to v nás a s následky se vyrovnáváme dnes, když jsme dospělí.
(Mimochodem v tomto ohledu mě velmi baví sledovat jaké nové možnosti vzdělávání se dnes objevují pro naše děti.)
V tom systému jsme na spoustu situací ale návod nedostali. Třeba na to, jak poznávat sám sebe, jak budovat a udržet dobré vztahy, jak si poradit v konfliktní situaci, jak se starat o vlastní psychické zdraví, jak regulovat své emoce, jak dosahovat optimálních výkonů a neplatit za to nepřiměřenou daň a spousta dalších. A tak si v nich nevíme rady…
V tom systému jsme taky příliš nevěnovali pozornost tomu, v čem jsme dobří. Dle logiky – není důvod zlepšovat to, co je v pořádku. O to víc jsme museli zbylou energii zaměřit na to, co nám nejde. (Máš trojku ze zeměpisu? Tak na tom zamakej, ať není taky na vysvědčení… Znáte?) A tak jsme se věnovali činnostem, které nám nešly, abychom se v nich zlepšili. Plnili jsme úkoly navíc a poctivě procvičovali.
Naučili jsme se, poměřovat své vlastní výkony s ostatními, místo toho, abychom sledovali svůj vlastní pokrok a změny.
Místo toho, abychom si byli vědomi svých vlastních schopností a stavěli na nich, dnes často známe všechny své neschopnosti a stavíme na nich.
Naučili jsme se otáčet se pro potvrzení správnosti a hodnocení na autoritu – na někoho, kdo to ví líp než my, jak je to správně.
Navykli jsme si být ujišťovaní o tom, kdy a jak je co správně a kdy ne a zvykli jsme si odvozovat od toho hodnocení svou vlastní hodnotu.
Chybí nám naše vlastní vnitřní opěrné body, naše vlastní vnitřní zdroje energie. Stali jsme se závislí na potvrzení a pochvale zvenčí a to nás činí snadno ovladatelné.
Princip je jednoduchý, potřebujeme se cítit v bezpečí, přijatí, vědět, že jsme v pořádku. A pro to, abychom se vyhnuli trestu a získali odměnu (potvrzení naší hodnoty – dobrou známku, pochvalu, úsměv, vyjádření zájmu, spokojenosti, lásky), uděláme téměř cokoliv. A tak se snažíme zavděčit, splnit pokyny a očekávání těch, od kterých nám na hodnocení záleží.
A kruh se tak uzavírá. My tento postup opakujeme tak dlouho pořád dokola, až se stane naší přirozeností. Utvrzujeme se v tom, že poslušnost nás drží v bezpečí, přejímáme a zvnitřňujeme pokyny, které k nám přicházely zvnějšku a na základě nich si konstruujeme domněnky o tom, co se od nás dál očekává. A tuto výbavu (závislost) si odnášíme dál do života.
Zůstáváme v „morálce hodného dítěte“ a znova a znova se potřebujeme ujišťovat, že jsme jako lidé obstáli.
Musíš, nesmíš, měl bys vs. můžu, chci a potřebuji
Ptáme se, co je důležité a podle čeho to poznáme? Ale zapomínáme se ptát, jestli je to důležité pro nás osobně, jestli to má v našem životě význam, jestli tomu má smysl věnovat pozornost.
Ptáme se, jak je to správně? Ale neptáme se, jak to vnímáme jako správné my sami s ohledem na své životní hodnoty a hranice.
Pod tíhou všeho toho, co musíme, nesmíme a měli bychom se úplně ztrácí to, co můžeme, chceme a potřebujeme.
Když jako důležité vnímáme pouze to, co je dáno příkazem, autoritou (povinnosti) a neptáme se (sami sebe) na to, jaké máme možnosti, svoje potřeby i potenciál stavíme na vedlejší kolej.
Je ve vás zakořeněná představa, že práce není zábava, pracovat se musí? Ať už ano nebo ne, jaké pocity ve vás tato věta vyvolává? Tlak příkazu, znechucení nad vykonávanou činností, odpor k ní.
Lidem, kteří v sobě nesou toto přesvědčení, často chybí radost z práce, nedokážou se do ní/na ni těšit, necítí naplnění, spokojenost, nevidí smysl v tom, co dělají. Často si povzdechnou „Ach jo, už zase pondělí…“, „Mně se tak nechce…“, „Tak ať už to máme dneska rychle za sebou…“, „Potřebuji vypnout…“.
Zvykli si pracovat, protože musí, věnují se něčemu, k čemu je život nasměroval, ale co je nebaví a nenaplňuje, zvykli si obětovat věci, které jim dělaly radost, věcem, které jim radost berou.
Když se podíváte na svůj přístup k tomu, co vás baví, co tam uvidíte?
V lepším případě jste činnosti, co vás baví a nabíjí energií pasovali do role koníčků a vyhradili jim určitý prostor ve svém životě. To je skvělé!
V horším případě je různě odkládáte, protože není čas a je stále potřeba se věnovat „důležitějším věcem“. Když se ale vrátíte na začátek a budete to, co vás baví, vnímat jako svůj potenciál, uvědomíte si, že ho tímto přístupem odepisujete jako něco méně významného a současně se tak připravujete o radost, kterou vám do života může přinášet.
V ideálním případě jste tyto věci povýšili na své poslání a věnujete jim podstatnou část svého života.
Je to právě energie dávání a přijímání, která v celé téhle rovnici hraje významnou roli.
Když nás něco baví, tak to chceme dělat často a opakovaně. Když něco děláme často a opakovaně, tak se v tom zlepšujeme. A když se zlepšujeme, když vidíme pokroky, máme radost, dobrý pocit ze sebe sama, jsme nabytí energií. A tak můžeme pokračovat dokola.
Ve škole a následně v práci trávíme více nebo méně asi třetinu života, tak je škoda ten čas promrhat něčím, co nás nezajímá, věnovat se něčemu k čemu máme odpor, něčemu, do čeho energii jenom dáváme, ale nevrací se nám zpět.
Dělej to, co umíš, ne to, co neumíš
Pokud toužíte po takové práci, kterou můžete vnímat v rovině „I am OK, work is OK“, takovou která vás v ideálním případě bude bavit, ale hlavně takovou, u které budete zažívat pocit smyslu, to, že vám přináší víc, než jen peníze, že vás nabíjí a že ji vnímáte jako nutnost proto, že se jí sami chcete věnovat, přestaňte se soustředit na dosahování obecně stanovených měřítek úspěchu a naplňování očekávání druhých. Místo toho si položte tyto otázky:
- Co je to, čím se právě teď zabývám?
- Proč dělám zrovna tohle? Co mi to přináší? Jak se v tom cítím?
- Jakou hodnotu přináším světu kolem sebe?
- Je všechno tak jak má být nebo toužím po změně?
- Co chci zachovat a co chci změnit, abych se cítil/a lépe?
Učte se rozpoznávat do čeho chcete svou energii investovat a sledujte, jestli se vám ta energii množí a vrací zpět.
Věnujte se sebepoznání, buďte v kontaktu s hodnotami, které v životě ctíte, zkoumejte své hranice a rozvíjejte své silné stránky, hledejte své vlastní odpovědi a snažte se sami sebe vidět a vnímat ve svých možnostech, ne v limitech.
Co dál? Ponořte se do světa Sebekoučování!
