Bylo nebylo…

V dávných dobách, kdy nebyl internet, televize, ani rádio, lidé po večerech sedávali spolu kolem ohně a vyprávěli si příběhy. Byli spolu, naslouchali si, věnovali si navzájem svůj čas.

Tak nějak idealisticky si to představuji. :-) A ta představa mě naplňuje pocitem sounáležitosti, bezpečí a přijetí.

Dnes si často stěžujeme, že na sebe nemáme čas. Dny máme nabité a často se doma scházíme pospolu až ve večerních hodinách. Unavení, s hlavou jako pátrací balon, zvědaví tak akorát na rychlou večeři, sprchu a na to, aby nám všichni dali pokoj.

Současně se ale večer stává téměř jediným časoprostorem, kde se naše trajektorie kříží a zpomaluje se naše denní tempo.

Jídlo nás spojuje a rituál společné večeře se stává pomyslným udržováním domácího krbu, tepla domova, místa, kde je nám příjemně, bezpečno a kam se rádi vracíme.

Jenže rituálem není zhltnout obsah talíře pouze za pomoci vidličky, protože druhá ruka třímá mobil, netušíc, co mi vlastně skončilo v žaludku.

Rituál je o vytváření společného časoprostoru, může zahrnovat už plánování a promýšlení jídla, zajištění surovin a následně přípravu. Vědomá konzumace pokrmu připraveného společnými silami se potom stává sdíleným potěšením, vyvrcholením takového rituálu a následný úklid poskytuje prostor pro poděkování a procítění vděčnosti.

Jaká se vám zdá taková představa? Co je potřeba změnit, abyste svým večeřím dali takto důstojný formát, který by sloužil utužování vašich vztahů?

Vraťte svou večeři od televize a počítačů k jídelnímu stolu a věnujte si navzájem pozornost – je to investice do vašich mezilidských vztahů.

Rituál společné večeře je pomyslným udržováním domácího krbu,
tepla domova, místa, kde je nám příjemně, bezpečno
a kam se rádi vracíme.

A není to jenom o jídle. Je to o společném časoprostoru,
o tom jak se cítíme.

Dejte své večeři důstojný formát
a udělejte z tohoto denního rituálu posvátný prostor,
který bude sloužit utužování vašich vztahů.

Večeře a sdílení

Říká se, sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost. Jenže my jsme přestali sdílet a tak o sobě navzájem nic moc nevíme.

Nesdílíme možná ze strachu, že by to nikoho nezajímalo, možná pro obavy z kritiky nebo hádky, možná taky proto, že se nikdo nezeptal, možná proto, že po letech došla styčná témata.

Opravdu si myslíte, že se nemáte o čem bavit? Nebo nemáte zájem se spolu bavit? Opravdu si myslíte, že už o svých příbuzných všechno víte a že se není co zajímavého dozvědět?

Znáte například sny a přání svých blízkých? A vědí oni, o čem sníte vy?
Víte, na co se těší? Nebo jestli mají nějaký nápad, který by rádi realizovali?

Nepěstujeme dovednost ptát se a zajímat se a nepěstujeme ani schopnost se zájmem naslouchat.

Zato máme velmi dobře vypěstovanou schopnost kritizovat a hádat se o to, kdo má pravdu. :-)

Jasně, že znám ty momenty, kdy se z takového pokusu o sdílení stal předmět nepříjemného konfliktu, který končil pocitem „že jsem něco říkala, příště radši budu držet hubu.“ Nebo momenty trapného ticha, protože nevíte, o čem se spolu máte bavit nebo chvíle napjatého dusna, protože si někdo z přítomných potřeboval vyventilovat svoje za celý den nasbírané stresy a klidné posezení u večeře mu k tomu dalo příležitost.

Proto tímto článkem zahajuji rubriku „otázky k večeři“ a budu vám v ní přinášet inspiraci k tomu, jak se ptát a jak sdílet, abyste mohli sdílet své radosti, novinky, sny a plány s úsměvem a své starosti a stresy se naučili sdílet kultivovaně.

A abyste uměli nahradit běžné otázky bez zájmu „Jak bylo ve škole/v práci?“, na které dostáváte běžné nicneříkající odpovědi „Hm, dobrý.“/“Hm, nic.“ otázkami, kterými projevíte opravdový zájem a dostanete odpovědi, které vás budou sbližovat.

Rubriku najdete pod #otazkykveceri na Instagramu a LinkedIn.

Nepěstujeme v sobě dovednost ptát se
a nepěstujeme ani schopnost se zájmem naslouchat.

Naučte se sdílet své radosti, novinky, sny a plány s úsměvem
a starosti a stresy kultivovaně.

Inspirace

Popřemýšlejte nad otázkami dřív, než ke stolu usednete.

Co byste se rádi dozvěděli?
A co byste rádi vy sami pověděli ostatním
(a třeba by vás jen potěšilo, kdyby se zeptali)?

Příprava vám usnadní poprat se s rozpačitým tichem, až si budete říkat “o čem se spolu máme bavit (když se desítky let známe)?”, „to je zbytečný, to nikoho nezajímá, zas mě nebudou poslouchat“, „jak to říct, abychom se zas nepohádali?“ nebo „mě by zajímalo XY, ale jak se na to mám zeptat?“.